René Brázda pracuje v Domě kultury města Ostravy od 90. let jako jevištní technik, Jiří Kresta pracoval v kulturáku od roku 1984 jako zvukař a letos odešel do zaslouženého důchodu. Proč zapustili kořeny právě v kulturáku? A jak se za tu dobu jeho fungování proměnilo?
ROZHOVOR S JIŘÍM KRESTOU A RENÉM BRÁZDOU
Jak dlouho už v domě kultury pracujete?
Jiří Kresta: Pracovně jsem zde poprvé přišel 6. února 1984, to vím přesně. Po vojně jsem dělal ve Vítkovicích na „telefonce“, později jsem přešel na měřící skupinu na ocelárnu. Když jsem ale v inzerátech viděl, že v domě kultury hledají zvukaře, řekl jsem si, že to zkusím, protože mě zvukařina bavila, byl to můj koníček. A oni mě sem nakonec vzali. Tenkrát jsme tady byli čtyři zvukaři, jevištních techniků bylo dvacet jedna a osvětlovačů šest nebo sedm.
Chodil jste sem i dříve? Třeba jako dítě nebo mladý kluk?
Jiří: Ano, zhruba od páté třídy jsem zde navštěvoval kurzy němčiny a se školou jsme chodili do Divadla Petra Bezruče, které ve zdejším divadelním sále sídlilo do 90. let.
Jak jste to měl vy, René?
René Brázda: Já jsem se vyučil jako zámečník a počítalo se s tím, že hned po zkouškách nastoupím do Vítkovic. Jenže oni tehdy začali ve velkém propouštět, takže dva měsíce před vyučením nám oznámili, že nás nezaměstnají. To bylo v roce 1993. K práci pro kulturák, u jevištní techniky, mě přivedla moje teta, která tady pracovala jako kadeřnice. Nastoupil jsem v roce 1994.
Takže vy máte kulturák vyloženě v rodině…
René: Vlastně ano, kromě mojí tety kadeřnice zde totiž pracovala i má babička, dělala za výčepem v místní restauraci. Chodíval jsem za ní do práce už jako malý kluk. A moji rodiče měli dokonce tady v přísálí svatbu.
Odhadnete, kolik zaměstnanců před rekonstrukcí v roce 1994 dům kultury měl a kolik lidí budovu navštěvovalo?
Jiří: Když jsem nastoupil já, měl dům kultury 420 zaměstnanců. Ale to k nám ještě patřil vítkovický Rothschildův palác a protější hotel Veronika. A co se návštěvnosti týká, tuším, že se dopočítali tří a půl tisíce návštěvníků denně. Sídlilo zde totiž velké množství spolků: Opavica, Opavička, Jarka Calábková a její taneční kurzy, dětský sbor a pohybové kroužky, divadelní soubor, loutkové divadlo. Bývali tady i křížovkáři nebo kaktusáři, ti sídlili v dnešním kinosále. Dohromady těch souborů bylo přes 60. Každý měsíc se zde taky pořádaly burzy, třeba i s plazy. Jednou nám takhle způsobili pěknou ostudu. Chovatelé ten plaz totiž krmili cvrčky a ti během burzy utekli někam pod výsuvné hlediště. Když pak následující den v tom stejném sále natáčela filharmonie, cvrčci začali cvrlikat v tu nejmíň vhodnou chvíli.
Co třeba profese, které zde dříve existovaly, a pak zanikly?
Jiří: Tak především pořadatelské služby – tam, kde teď sídlí dirigent filharmonie, byla hlavní pořadatelna a na každém patře stál pořadatel. Byli na svých místech od doby otevření kulturáku v osm ráno až do uzavření v osm večer, stáli tam, i když neprobíhala žádná akce. Hlídali, navigovali, zamykali veškeré dveře. Mému šéfovi se kdysi stalo, že když šel na toaletu, pořadatel ho omylem zamknul a on tam strávil víkend.
René: Vzpomínám, že tady bývala i ordinace a v ní mívala při akcích službu zdravotní sestra.
Jiří: A dole v suterénu byla po levé straně jevištní technika, za ní zámečnická dílna, po pravé straně měli zázemí šoféři. Ti byli celkem tři – jeden řídil Volhu, druhý dvanácet trojku, třetí Avii. Volhou se vozil ředitel, dvanácet trojka sloužila k zásobování a Avie vozila příslušenství, když se převážely soubory na vystoupení. Za šoféry byla ještě stolařská dílna, tiskárna a pak prádelna. Víte, my si tiskli všechny propagační materiály sami. V místní tiskárně pracovala i má žena.
Jak kdysi vypadal váš běžný pracovní den?
Jiří: Před rekonstrukcí kulturák živily hlavně schůze a konference. Běžně probíhaly až tři konference současně – ve velkém sále, v hudebním sále a v baletním sále. Všechny vypadaly zhruba stejně. Začalo se Internacionálou, skončilo to Písní práce, mezitím byly proslovy, které jsme nahrávali. Pokud byly konference, chodili jsme do práce už na půl šestou, aby se vše stihlo přichystat. Stávalo se také, že ve čtyři ráno končil ples a v sedm už začínala konference.
Na jakou známou osobnost, se kterou jste se zde setkali, rádi vzpomínáte?
René: Vzpomínám na Koncert hvězd, tehdy jsem se po představení potkal s Karlem Gottem a prohodili jsme pár slov.
Jiří: To si pamatuju, já čekal, až skončí rautu a budu moct uklidit aparaturu. Najednou si z jedné strany sedl Karel Gott a z druhé Helena Vondráčková. Velice příjemně se s nimi povídalo.
foto (c) Martin Kusyn