Marie Viková
a Bezruči

ROZHOVOR S MARIÍ VIKOVOU

Narodila jste se v Olomouci, pak jste studovala v Praze. Jaké bylo vaše první setkání s Ostravou? 

Jako studentka jsem do Ostravy přijela na jedno z kol recitační soutěže. Tehdy se mi tu šíleně nelíbilo a nikdy jsem tady žít nechtěla. Ale – nikdy neříkej nikdy.

Kdy se z vás stala Ostravačka? 

Do Ostravy jsem přišla se spolužáky z DAMU v sezóně 1959/60. Začali jsme působit v tehdejším Divadle mladých, dnes je to Divadlo Petra Bezruče. V době, kdy jsme se k souboru přidali, ještě divadlo sídlilo v centru, v Domě katolických tovaryšů. No, a já tady nakonec ze všech těch pražských spolužáků zůstala jediná.

Zažila jste tedy ještě staré působiště Bezručů v centru. Jaké to bylo po přestěhování do nové budovy kulturního domu? 

Bylo tam všechno lepší, pohodlnější a nové. Dříve jsme měli jen jednu šatnu a v ní jsme seděli všichni. Zato zázemí v kulturním domě bylo podstatně větší. K dispozici byl celý zadní trakt za divadelním sálem. Když jste vešli bočním vchodem přes vrátnici kolem milé paní Langerové, to byla naše vrátná, dostali jste se hned v přízemí do dámských šaten. Ty pánské pak byly v prvním patře. A ještě o patro výš byla dokonce tělocvična, kam jsme mohli chodit cvičit. Představení se zkoušela buď na jevišti, nebo vedle v Blaníku, v místě, kde Divadlo Petra Bezruče sídlí od devadesátých let.

Divadlo Petra Bezruče opustilo dům kultury, jak říkáte, v roce 1990. Kdy se do něj ale stěhovalo? Na samém počátku, hned po otevření v roce 1961?

Nikoliv, v kulturáku jsme byli od sezóny 1962. Slavnostního otevření o rok dříve jsme se ještě neúčastnili.

Jak tehdy vypadalo okolí domu kultury, vzpomenete si? 

Tam, kde je dnes park, tam býval hřbitov. Mockrát jsme se z okna šatny dívali na průvody s vozem, vepředu kráčel ministrant s křížkem… Velmi dobře si vybavuji i některé honosné pohřby. Na hřbitově byla taky krásná kaple. Škoda, že už není.

V divadelním sále i v jeho zázemí jste se střídali s hostujícími umělci, které do kulturáku zvalo tamní programové oddělení. Bylo to náročné skloubit? Jak to bylo třeba se šatnami? 

Já jsem seděla v šatně, která je hned u vchodu na jeviště. A v ní sedávala i paní Hermanová. Celou šatnu měla jen pro sebe, a přece byly všechny stolky plné věcí. Když jsme zkoušeli a já si něco potřebovala schovat do své skříňky, musela jsem ji chtě nechtě vyrušit. Chovala se ale vždy velmi velkoryse. A v téže šatně sedával třeba i pan Svěrák. Všichni hostující herci to brali spíš tak, že my Bezruči jsme tady doma.

Kromě představení pro veřejnost jste taky hrávali pro školy, je to tak? To muselo být někdy veselé… 

Jasně, pamatuju si třeba, jak po nás stříleli skobičkami z praku. Pan Eliáš tenkrát zastavil představení a vyzval, ať se ti uličníci přihlásí… samozřejmě se ale nikdo nepřihlásil. Byla to taková lumpárna, nicméně nebezpečná, mohli někoho trefit do obličeje. Anebo, když jsme hrávali Filozofskou historii, děti to moc nebavilo. Stála jsem zrovna lehce bokem a poslouchala jsem, jak někde ve druhé řadě pořádně zlobí. Na jevišti se zrovna zpívalo a jedna paní učitelka ty zlobivé v rytmu písně propleskla.

Účastnila jste se kromě divadla v kulturáku i jiných aktivit? 

Nějakou dobu jsem uváděla koncerty pro žáky, které pořádala filharmonie. Ty byly výborné. A taky se mi moc líbil melodram. Vyzkoušela jsem si to už v Olomouci, tehdy ještě za studií, a pak jsem v tom pokračovala v Ostravě s filharmonií. Moc ráda na to vzpomínám.

Měli Bezruči nějakou družbu? Kulturák například patřil železárnám. Jak to bylo s vámi?

My měli družbu s Dolem Hlubina. Jednou přišli oni k nám na představení a pak jsme zas my šli na prohlídku k nim. Já jsem si třeba díky téhle družbě vyzkoušela, jaké to je fárat.

A jaké to bylo? 

Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek. Mám to pořád živě před sebou – nic, tma a tma a jen malá světýlka. Chtěla jsem si to vyzkoušet i se sbíječkou. Podívali se na mě pochybovačně, dali mi to do ruky a mně to hned sjelo. Nakonec to končilo slovy: Tuž tak mi to dej, děvčico. Horníků jsem si opravdu vážila.

Měla jste možnost se s nimi poznat více?  

Ano, sedávali jsme po představení a povídali jsme si. Uvědomila jsem si, jak mají těžký život. Jednou jsem takhle seděla s manželkou horníka, která říkala, že si sice může koupit, co se jí zamane, ale že jinak ten život moc veselý není. Nebylo co závidět.

Vy máte v souvislosti s horníky ještě jeden výjimečný zážitek, je to tak? 

Ano, to bylo dojemné. Šla jsem se synem po Hlavní třídě v Porubě. Hopsal někde za mnou, proto jsem za sebe natáhla ruku a řekla: Tak pojď už… ale místo syna mě chytl za ruku cizí pán. Byl to horník a říkal mi: Vy jste paní Viková, že ano. My jsme byli ve čtvrtek u vás v divadle na Jitřní paní. Když nám pak v sobotu na dole těžce umíral kolega, přál jsem si, abyste tam byla, a abyste ho odvedla na druhý břeh tak krásně a pokojně, jako jste to dělala v roli Poutnice na jevišti. On umíral v hrozných bolestech a strachu, dodal. Byl to mrazivý zážitek. Doteď přesně vím, kde jsme se tehdy potkali.

foto (c) Martin Kusyn