Mamzelle Nitouche
Příběh začíná v klášteře, kde Célestin působí jako varhaník, učitel zpěvu a také jako autor operety, která má těsně před premiérou. Célestin má v divadle i jiné zájmy – tajně miluje primadonu Corinnu, která vzbudila zájem také u majora, bratra matky představené. Denisa, jedna ze schovanek, se má provdat za poručíka Fernanda de Champlatreux bez předešlého seznámení. Na cestě vlakem domů ji má doprovodit varhaník Célestin. Denisa objeví partituru nové operety, odhalí pravou identitu Célestina a domáhá se účasti na premiéře. Později se Denisa v divadle setká se svým snoubencem Fernandem, kterému se představí jako „Mamzelle Nitouche“. Mezi Denisou a Fernandem přeskočí jiskra, aniž by tušili, že jsou vlastně zasnoubeni. To je důvodem žárlivosti primadony Corinny, která odmítne vystoupit večer na jevišti. Premiéru zachrání Denisa a zažije na ní velký úspěch. Po premiéře Denisa a Célestin (Floridor) spěchají na vlak, ale vše se ještě zkomplikuje. Vojenská hlídka je odvede do kasáren, kde probíhá veselý večírek důstojníků, k nimž patří i Fernand de Champlatreux. Denisa je vítána, ale když všechny překvapí velitel, převléknou Denisu za kadeta. Z kasáren se Denisa s Célestinem vracejí do kláštera, protože už zmeškali všechny vlaky. Tamtéž přichází i Fernand, který se večer zamiloval do „Mamzelle Nitouche“ a nechce se už oženit s Denisou. Po objasnění všech skutečností se mohou mladí milenci vydat na společnou životní cestu.
Závěrečné věty vstoupily do dějin operety, divadla i běžného života.
„Ona je anděl,“ říká matka představená a Denisa odpovídá, „taková jsem já, matinko!“
O hře
Opereta měla světovou premiéru v lednu 1883 v Paris Variétes. Slavná opereta Mamzelle Nitouche (česky „Slečna Netýkavka“) patří k nejlepším dílům Hervého a dosáhla světového úspěchu. Mamzelle Nitouche se v Čechách hrála poprvé v roce 1890 v Národním divadle a od počátku u nás měla úspěch. V Čechách a na Moravě získává návštěvníky divadla už mnoho let v překladu a úpravě Oldřicha Nového, který vyniká situačním i slovním humorem. V roce 1977 byla natočena jako televizní inscenace s Lubomírem Lipským v hlavní roli Célestina (Floridora). Hervé se ve svém nejslavnějším díle zaměřil na lehké a veselé situace, které tvoří základ hudební frašky, burlesky, hudební veselohry i operety.
O skladateli
Hervé (30. června 1828 – 4. listopadu 1892 Francie), vlastním jménem Florimond Ronger, byl hercem, spisovatelem, varhaníkem a skladatelem španělsko-francouzského původu. Napsal přes sto různých děl, z toho téměř polovinu tvořily operety nebo komické opery (opera buffa). Svou kariéru odstartoval v pěveckém sboru pařížského kostela sv. Rocha a později studoval na pařížské konzervatoři. V šestnácti letech byl zaměstnán jako varhaník v Paříži v ústavu pro duševně nemocné, kde pracovala i jeho matka. Komponoval hudební představení, v nichž někdy pacienti i hráli.
Od roku 1845 působil jako varhaník v kostele svatého Eustacha. V roce 1848 ho herec Desiré požádal, aby napsal hudbu k jeho benefičnímu vystoupení. Vznikla groteska o jednom dějství Don Quichette et Sancho Pancho. V roce 1854 získal licenci na vlastní divadlo Les Folies Nouvelles, kde uváděl pantomimy a hudební grotesky. Licence připouštěla pouze produkce pro dva herce. Toto omezení se snažil obohatit použitím loutek, zasahováním dirigenta jako další role do děje a dalšími, někdy až bláznivými nápady. Jedno z jeho představení mělo název Le compositeur toque (Šílený skladatel), což se později stalo skladatelovou přezdívkou. Hervé ve svém divadle uvedl i jednu produkci Offenbacha (zpěvohra Oyayaie aneb Královna ostrovů), který si pak otevřel své vlastní divadlo Théâtre des Bouffes-Parisiens. Hervé po otevření konkurenčního divadla onemocněl, divadlo musel zavřít a odešel z Paříže na venkov, kde se doslova protloukal jako komik, zpěvák a kapelník. Do Paříže se vrátil až po 12 letech a začal psát celovečerní zpěvohry – parodie na opery svých úspěšnějších kolegů, např. Le Petit Faust. I jeho nejslavnější vaudevill (předchůdce operety) byl parodií na operní principy tvorby. Mamzelle Nitouche z roku 1883 nese autobiografické prvky v postavě varhaníka Célestina.
